Prohlášení práv cloveka a obcana (26. 8. 1789)

 

Predstavitelé francozského lidu, ustanoveni v Národním shromáždení, domnívajíce se, že nevedomost, zapomenutí nebo pohrdání lidskými právy jsou jedinými prícinami verejných neštestí a zkorumpování vlád, rozhodli se vyložit v slavnostní Deklaraci prirozená, nezcizitelná a posvátná práva cloveka za tím úcelem, aby tato Deklarace, neustále jsouc pred ocima všem clenum lidské spolecnosti, uvádela jim stále na pamet jejich práva a jejich povinnosti; aby ciny zákonodárné moci a ciny výkonné moci mohly být v každé chvíli porovnávány s úcelem každé politické instituce a byly v dusledku toho chovány ješte více v úcte; aby požadavky obcanu, když se budou napríšte zakládat na jednoduchých a nepopíratelných zásadách, smerovaly vždy k zachování ústavy a ku blahu všech.

V dusledku toho Národní shromáždení uznává a vyhlašuje, za prítomnosti a pod záštitou Nejvyšší Bytosti, tato práva cloveka a obcana:

 

I.

Lidé se rodí a zustavájí svobodnými a rovnými ve svých právech. Spolecenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospešnosti pro celek.

II.

Úcelem každého politického spolecenství je zachování prirozených a nezadatelných práv cloveka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpecnost a právo na odpor proti útlaku.

III.

Princip veškeré svrchovanosti spocívá v podstate v národe. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemuže vykonávat moc, která by z nej nebyla výslovne odvozena.

IV.

Svoboda spocívá v tom, že každý muže cinit vše, co neškodí druhému. Proto výkon prirozených práv každého cloveka nemá jiných mezí než ty, které zajištují ostatním clenum spolecnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.

V.

Zákon má právo zakazovat pouze ciny škodlivé spolecnosti. Nikomu nemuže být bráneno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemuže být nucen cinit neco, co zákon nenarizuje.

VI.

Zákon je vyjádrením všeobecné vule. Všichni obcané mají právo úcastnit se osobne nebo prostrednictvím svých zástupcu pri jeho vytvárení. Zákon má být stejný pro všechny, at už poskytuje ochranu ci trestá. Všichni obcané, jsouce si pred zákonem rovni, mají stejný prístup ke všem hodnostem, verejným úradum a zamestnáním, podle svých schopností a jen na základe rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.

VII.

Každý clovek muže být obžalován, zatcen nebo uveznen pouze v prípadech stanovených zákonem a pouze zpusoby, které zákon predepisuje. Ti, kterí vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné príkazy, mají být potrestáni; ale každý obcan predvolaný nebo vzatý do vazby na základe zákona musí okamžite poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor.

VIII.

Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytne a zrejme nutné; každý muže být potrestán pouze na základe zákona, schváleného a vyhlášeného pred spáchaným cinem a zákonne provádeného.

IX.

Každý clovek je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá prísnost, která by nebyla nutná k zajištení jeho osoby, má být prísne potlacena.

X.

Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil porádek stanovený zákonem.

XI.

Svobodné sdelování myšlenek a názoru je jedním z nejdrahocennejších práv cloveka, každý obcan muže tedy svobodne mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v prípadech zákonem stanovených.

XII.

Záruka práv cloveka a obcana vyžaduje existenci verejné moci; tato moc je tedy zrízena ve prospech všech a ne tedy k osobnímu užitku tech, kterým je sverena.

XIII.

K vydržování verejné moci a k úhrade správních výdaju je zapotrebí spolecných daní; mají být rovnomerne rozvrženy na všechny obcany podle jejich majetkové schopnosti.

XIV.

Všichni obcané mají právo urcit sami nebo prostrednictvím svých zástupcu potrebnost verejných daní, svobodne k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, urcit jejich kvótu, základ, zpusob jejich vybírání a dobu jejich trvání.

XV.

Spolecnost má právo žádat na každém verejném úredníkovi pocet z jeho cinnosti.

XVI.

Spolecnost, ve které záruka práv není zajištena a ve které rozdelení moci není zavedeno, nemuže o sobe ríkat, že má ústavu.

XVII.

Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemuže být zbaven krome prípadu, kdy by to vyžadovala zákonne zajištená verejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a predchozího odškodnení.

  

Arnošt Skoupý, Texty k obecným dejinám kapitalismu I, Olomouc 1989.