Seriál Prepište dejiny: Téma nacismu a fašismu... (kráceno) vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv Autoři: Martin Groman je publicista a historik médií. Prednáší na FSV UK, MUP a vede Spolecnost Ferdinanda Peroutky. Michal Stehlík je historik a slovakista. Pusobí na FF UK, kde byl v letech 2006 až 2014 dekanem. Zabývá se predevším ceskými dejinami 20. století. vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv Der Nationalsozialismus – bude to nacionální socialismus, nebo národní socialismus? Der Nationalsozialist – bude to nacionální socialista, nebo národní socialista? A co teprve Die Nationalsocialistin – bude to nacionální socialistka, nebo národní socialistka? Pak už je jen krok ke jménum jako Frána Zemínová, Edvard Beneš nebo Milada Horáková. Ano, národní socialisté – ale asi je nebudeme považovat za nacionální socialisty. Nacismus je proste jednoznacne systémove, casove i historicky zakotven a spojen s tretí ríší, hnutím a následne i vládou Adolfa Hitlera. Vše ostatní krute kulhá a míjí se s realitou. Zmatení pojmu Náš národní socialismus pritom má velice bohatou historickou tradici. V roce 1897 se vyclenil ze sociální demokracie a na rozdíl od ní smeroval k sociální spravedlnosti s durazem na rozvoj svého národa – odmítal tedy onen sociálnedemokratický internacionální rámec. Shodou okolností se ve stejném roce 1897 narodil jeden ze zapomenutých otcu nemeckého nacionálního socialismu Otto Strasser. Nemecký nacionální socialismus od pocátku hlásal nutnost národních priorit, vzýval jednotu spolecnosti/národa, kritizoval kapitalismus a upínal se k jisté míre lidovosti. Prošel si bourlivým vývojem, Strasserova radikální levicová frakce byla v roce 1926 ve strane poražena a sám Strasser byl ze strany v roce 1930 vyloucen. V roce 1930 ohlásila Strasserova nacionálnesocialistická frakce rozchod s Hitlerovou NSDAP. A to je další zmatení pojmu. Široká verejnost velmi casto usadí nacismus na pravici politického spektra a napríklad komunismus na jeho levici. V mnohém jsou si ovšem daná hnutí podobná – ale i to muže vést ke zmatku, jak si níže ukážeme na príkladu Gottwaldova Ceskoslovenska. Když ješte krátce zustaneme u Strasserových osudu, nakonec emigroval do Prahy, kde ješte v roce 1938 napsal jako poctu TGM spis Masaryk: ein Führer zum neuen Europa (Masaryk: vudce pro novou Evropu). Jak vidno, vudcovská rétorika tehdy prostupovala myšlením mnohých. Nakonec se Strasser pred nacisty ukryl až v daleké Kanade, v roce 1955 se pak vrátil do Nemecka. Není tedy nacionální socialista jako nacionální socialista… Co s fašismem? Když nahlédneme do definice tohoto pojmu, neco tady proste nehraje. Fašismus je autoritativní systém s vudcovským principem, vzývá též vypjatejší nacionalismus, jeho soucástí je militarismus. Vyzdvihuje kult mládí a modernity a receptem na správu zeme je mu korporativismus, stavovská mocenská struktura. Pochod na Řím, Záhřeb, Bratislavu, Budapešt… Fašistické režimy ve 20. století se staly tématem mnoha studií, knih i analýz. Pres všechno to úporné hledání spolecných znaku je však prostou historickou realitou, že všude, kde se podobný režim objevil, opíral se do znacné míry také o místní specifika. Nevznáší se nám zde tedy jeden obecný fašismus, který zasáhne tu Maďary, tu Chorvaty, tu Slováky. Vždy jde o historické okolnosti, které (vetšinou na relativne krátkou dobu) podobný režim etablují – a 20. století ukázalo, že vetšina z nich je navíc bezprostredne spojena s válecnými událostmi let 1939–1945. I zde samozrejme existují výjimky. Benito Mussolini pochodoval na Rím již v roce 1922, ujal se vlády a o rok pozdeji pak dal politickým protivníkum lekci ve schopnosti zneužít zákonu a parlamentu ve prospech jedné strany. Máme tím na mysli jeho volební zákon, který umožnoval vítezi voleb pri zisku více než 25 procent získat dve tretiny všech poslaneckých mandátu. Co by za to dnes leckterý politik dal. Zde platí obecné pravidlo, že to, co je výhodné jednou pro jednoho, nemelo by se stát systémem, protože príšte to vynese jeho protivníka. Ale zpet k hlavnímu tématu. Fašistický charakter se pripisuje také Francovu Španelsku nebo Salazarovu Portugalsku, ale pri bližším pohledu zjistíme, že podstata techto režimu se od válecného intermezza uprostred Evropy lišila. Klíc je v pameti Pokud se dnes ve verejném prostoru podobné pojmy objevují, musíme opakovat naši oblíbenou tezi o nemístné aktualizaci – a také o tom, jak se pracuje s pametí. Stejné je to i s naší pametí. Vzpomínky na komunistické období nás objektivne rozdelují a nejsme schopni nalézt spolecného jmenovatele. Totéž se ale nedá ríct o válecném období, okupaci a protektorátu. Neprítel byl jasný, represe byly strašlivé a pamet si nese pojmy fašismus a nacismus s jasným negativním znaménkem. Proto to muže do jisté míry fungovat i u nás. O to závažnejší je, když se jakýkoliv politik rozhodne nadávat cásti této spolecnosti do fašistu. Ceský verejný prostor však není jen záležitostí politických hesel, ale také intelektuálních výmen názoru, publikací ci polemik. Jednu takovou, ve které se objevil i pojem fašismus, jsme zažili, když Petr Placák pred nekolika lety vydal knihu s názvem Gottwaldovo Ceskoslovensko jako fašistický stát. Placák (dosti selektivne) akcentoval odpor CSR po roce 1948 k liberálním hodnotám a právnímu státu, hovoril o spojení nacionalismu se socialismem a koncil shrnutím, že jde o fašistický stát. Historik Jakub Rákosník tehdy reagoval polemickým rozborem, ve kterém zduraznil selektivní práci autora s fakty a upozornil, že se s pojmem „fašismus“ i zde pracuje jako s propagandistickou nálepkou. Pojem je to již bezobsažný, nebot se stává nástrojem pro delegitimizaci protivníku. Klíc je však v pameti, v níž je tento pojem tak pevne uhnízden, že má zkrátka potenciál onoho propagandistického plakátu. Kdo je tedy fašista? V tématu „hledání nacistu a fašistu“ se tak trochu zmítáme mezi historií, politikou, pojmoslovným zmatkem, pametí a propagandou. Na záver ale možná bude stát za to dát slovo jednomu názoru z relativne vzdálené minulosti. Ferdinand Peroutka se již na jare 1946 (!) zamýšlel nad tím, jak jsou pojmy fašista a fašismus zneužívány a jak casté bylo v dobovém poválecném kontextu volání po „odfašizování“, za což se dalo schovat všechno od osobní msty po snahu ukrást cizí majetek. Ferdinand Peroutka: „Nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva a jsme ochotni se pro ne exponovat.“ A tak Peroutka vypocítává, co všechno ten fašismus je: „zanícená, zjitrená vule k moci; sbírání nespokojencu a ctižádostivcu ze všech koutu (…); tak vytrvalé vtloukání predepsané ideje do hlavy, až v ní nezbyde nic než stranická spolehlivost; povýšení propagandy nad pravdu a organizace nad ducha; antisemitismus; zálibné ponižování; (…) lstivé výklady, jak nesvoboda na konec prece jen jest svoboda; boj proti korupci nejdríve a obohacení vudcu potom; umelá hospodárská konjunktura na státní útraty; okatá, honosná režie schuzí a sjezdu; (…) bezmezný cynismus k svobode, dobru a životu druhého; (…) nálada únavy z užívání vlastního rozumu (…); boj proti objektivnosti; neúcta k inteligenci; vítezství revolveru nad diskusí; posmech humanite; spravedlnost vyrvaná z rukou soudu a vložená do rukou libovule (…).“ A tak dále. Takže kdo je fašista podle Peroutky, který se sotva rok pred napsáním techto slov po šesti letech vrátil z koncentráku? Ten, kdo surove zachází s clovekem, ten, kdo nedbá lidských práv. Proto Peroutka uzavírá: „Nejsme fašisty, pokud uznáváme lidská práva a jsme ochotni se pro ne exponovat.“ Samotná oznacení jsou pevne svázána s urcitou dejinnou etapou a nelze je jednoduše používat i pro soucasnou situaci.